Archiv štítku: Noc

Chce se mi do hor

Mám potřebu. Střídá potřebu raného podzimu jít do lesa.
Mám potřebu chodit dnem a nocí, trochu mrznout a choulit se do svetrů, bund a šál nebo k někomu, být v obklopení stromy nebo se brodit namrzající trávou někde na hřebeni, dívat se na nebe, tmavý a chladivý, pronikat mlžnými opary a rýsovat se v nich jediní na pár metrů široko daleko, pít z potůčků a pak si zase dlouho zahřívat ruce na původní teplotu, lámat větve podrážkami pohorek, uvolňovat kameny a sledovat je dolů po stráni, unášet se výškou, slyšet ticho a stromy a vodu, dotýkat se mechu, sbírat větvičky anomálních tvarů, peří a kamínky, míjet tyče ze zšedlých, sukovitých kmenů, potkávat jeleny, slyšet, jak někde blízko cinkají ovce, najít baču, sledovat, jak se brzy smráká, výt na měsíc, šeptat, zalézat na noc do opuštěných chat, rozdělávat ohně a rozčesávat jimi tmu, roztávat, povídat a pozvolna usínat, budit se rozlámaní s uzenými vlasy, v civilizacích se sápat po husté zelňačce se zakysanou smetanou, obdivovat paroží loveckých výzdob a být strašně folkmetal, podepisovat se na kamna, vypalovat si chuťové pohárky vroucím čajem z termosky, jít dál, jít a zase jít, jednou za delší čas potkat člověka, jinak být sami a sami a sami.

 

Mám jenom linie hřebenů narozené na lavici při angličtině, cizí fotky z neznámých cest a spoustu představ.
Pojďte. Někdo.

Rubriky: Rubrika  |  Štítky: , , ,  |  17. 10. 2015 | Napsat komentář

Jasně.

position: telative;

#pisemepotme

Rubriky: Poznámky  |  Štítky:  |  4. 1. 2014 | Napsat komentář

Světýlka

Sedím na pařezu a koukám se na ně. Jsou tam, nad tou kaluží. Taková malá světýlka. Hýbou se ve vzduchu. Ale drží se u toho bahna.

Mám je rád, tyhle malé záhadné tvory. Už je chodím pozorovat dlouho. Když házím do vody kamínky z cesty, kaluž dělá zvláštní zvuky a světýlka se plaší. Odlétají výš a do stran, a pak se zase pomalu vrací.

Jsem tu opět místo abych spal, ale musel jsem je ještě naposledy vidět. Už se třeba nikdy nepodívám, až budeme pryč…

* * *

Vzali mě na střechu. Je to vysoko. Pod námi je spousta hranatých obrysů, schovaných v noční tmě. A… ano. Jsou tu také světýlka, říkali pravdu. Ale vypadají jinak než ta, která znám – strnule, neživě… a je jich jenom pár.

Stojím u zábradlí a ono mě studí do brady. Fouká. Světýlka se nehýbou a je jich pořád stejně málo jako předtím. Vzteklý zklamáním hážu kamínek někam do tmy. Není tu dokonce žádná kaluž, ozývá se jiný, křupavý a cinkavý zvuk. Nebo jsem se jenom netref-

Objevují se další!

Rubriky: <li>Terárium</li>  |  Štítky:  |  1. 1. 2014 | komentáře 2